Seděla paní v kosmetice,
přála si zářit jako hvězda.
Už třetí maska, zdobí líce,
paní se to však stále nezdá.
Hezčí mi vizáž udělejte!
Dejte mi drahou masku, zlatou,
ať upoutám, ať zazářím.
V tom kosmetička bílou vatou,
setře ty krémy klidným tahem.
A po očistném rituále,
stalo se krásné kouzlo malé,
klid stáří čteš jí ve tváři.
Na jasném čele její vrásky
vypráví, kolik život lidský stojí.
Kolik je třeba rozdat lásky,
pro radost, pro bolest,
Jejž přijímáme pod obojí.
autor: Štěpán Vojáček
